O tom děsivém rozdělení české společnosti: Nebo jen záměrně rozeštvávané?

Stanislav A. Hošek
12. 2. 2018
V souvislosti s prezidentskými volbami se o české, alespoň té politické, scéně začalo hovořit, jako o nebezpečně rozdělené. Výsledek voleb v poměru 51,36 : 48,63 byl mnohými dokonce interpretován jako katastrofální rozpolcení společnosti prakticky na dvě poloviny. Nechci s těmito moudrostmi polemizovat, protože stačí poukázat na volební účast a hned máme společnost rozdělenou minimálně na tři prakticky stejně početné skupiny. Není totiž zapotřebí ani maturity z matematiky, aby si každý vyvodil, že ve volbách prezidenta se ukázalo, že v zemi je jedna třetina Zemanovců, jedna třetina antizemnaovců a jedna třetina těch, které předmětné rozdělení minimálně vůbec nezajímá. 


Zdůrazňuji to proto, že právě z výsledku prezidentských voleb mnozí odvodili tvrzení o rozdělení občanů v zemi na dvě nesmiřitelné poloviny, což zemi fatálně ohrožuje. Kupříkladu pan Šimon Heller, funkcionář KDU-ČSL, v rozhovoru pro Parlamentní listy ze dne 6. 2. se sveřepostí kazatele velkých pravd vyvodil dalekosáhlé závěry z oéné nicotné až mylné informace.

V opozici vůči názorům o nebezpečném dělení u nás, se okamžitě objevily poněkud vágní, až banální tvrzení typu, každá společnost je přece rozdělená, či dokonce že bez rozdělení společnosti by ustal její vývoj a jiná, převeliká moudra.

Pravdou nepochybně je, že každá společnost rozdělená skutečně je. Na tom se jistě všichni shodneme. Což bude asi jediná shoda mezi příslušníky všemožných skupin existujících v každé komunitě od obcí až po společenství občanů určitého státu. Důležitější je proto začít hledat v každém konkrétním společenství nejméně tři věci. Pokusit se identifikovat skupiny které jsou ve sporu, definovat dělící linie mezi nimi a odhadovat nejen počet občanů v té či oné skupině, ale především sílu vlivu v daném celku. Následně se pak pokoušet vyhodnocovat závažnost toho či onoho sporu na celkovou atmosféru ve společenství. Už z takové analýzy by mohly, mimo jiné, možná i vyplynout scénáře možných řešení jednotlivých sporů tak, aby nehrozily přerůst v konflikty.

Reálně existující konkrétní spory v naší společnosti

 
V dalším se pokusím alespoň o vstupní náhled na stav sporů v našem státě.

Začnu sporem zemanovců a antizemanovců. Dovolím si konstatovat, že tento existuje ve zveličované formě již nejméně pět let, od chvíle, kdy byl Zemana zvolen prezidentem. Prokazatelně na jedné straně sporu byla a jak je i po druhém zvolení zřejmé i zůstala, skupina tvořená většinou médii s vysokou sledovaností, bohužel včetně těch veřejnoprávních. Na druhé straně sporu se postupem času zformovala skupina působící na sociálních sítích a v prostoru internetových magazínů. Osoby a obsazení zmíněného rozdělení ve společnosti pak jsou tyto. První skupinu tvoří poměrně jasně ohraničené hloučky současných politiků, ale také expolitiků, celebrit mezi umělci, poptvůrců, dále pak politologů, učenců sociálních věd a dalších VIP s privilegovaným přístupem do zmíněných médií. Na druhé straně se na veřejnosti projevovaly celebrity z kultury v poměrně menším počtu, politické a společensky vědné VIP rovněž specificky vyprofilované zato v daleko větší míře politicky aktivní příslušníci řadové veřejnosti. Tolik alespoň z mého pohledu.

Podle mého úsudku napřed se po první volbě vyprofilovala skupina antizemanovců, proti níž se postupně začala vytvářet skupina zemanovců všeho druhu. První skupina vykazovala vyšší míru organizovanosti a především měla obrovskou nadvládu v publikování svých názorů pomocí médií největší sledovanosti a tím největšího vlivu. Zmíněné “binární“ dělení společnosti bylo, je a jak se zdá i nadále bude, jediným tak poměrně přehledným případem, který veřejnost vnímá.

Všechna ostatní dělení jsou mnohem složitější a proto hledání řešení viditelných sporů, jež je způsobují, bude mnohem a mnohem nesnadnější. A skoro nikdy nebude mít jen jeden možný způsob řešení a s vysokou pravděpodobností i dílčí řešení bude mít vždy početnou řadu odpůrců.

Začněme příkladně s migrací. Jde o obrovsky komplikovaný jev, který se už jasně vyvinul jako celosvětový, velice silně se dotýká především Evropy, kterou už doslova v některých regionech sužuje a u nás vytváří postupně klíma vědomí bezpečnostního ohrožení. Jednoznačně rozděluje naši společnost. Nejhorší ovšem na tom je, že média opět zveřejňují převážně krajní náhledy na řešení. Od „pěkně vás vítáme, rádi vás tu máme“, až po opačný pól „jen přes mou mrtvolu“, či „ani jeden muslim“. Nikdo u nás se nesnaží vědět, nakolik jsou početné uvedené dvě krajní skupiny a jak velká je naopak skupina těch, kteří problémem vůbec nežijí, či alespoň těch, kteří jsou nakloněni k nějakému neideologizovanému, či jinak nedogmatizovanému řešení.

Podobné je to s rozdělením na hlasatele odchodu z EU a nekritickými zastánci její co nejužší federalizace. Samozřejmě, že opět nevíme, kolik občanů tvoří rozumný střed, ochotný uznávat nadstát, respektující široké uplatňování principu subsidiarity pro národní státy, které jsou v EU sdruženy. A opět lze pozorovat, že tohoto nejasného stavu využívají různí šiřitelé běsů, rozeštvávající naši společnost. A, což je nejhorší, právě jim média dávají širokou možnost zveřejňování svých štvavých excesů. Za všechny si troufám upozornit na nedávné elitářské výkřiky Petry Procházkové, která povýšeneckými argumenty odmítá referendum o našem setrvání v EU. Což je sice jedno z těch nejkrajnějších řešení sporu našeho státu s eurobyrokracií, ale je přesto naprosto legitimní.

Velice živým je spor mezi „rusofoby“ a obdivovateli Putina. Osobně pochybuji, že tyto dvě krajní skupiny sporu o naši orientaci v dnešním světě tvoří víc jak deset až patnáct procent všeho občanstva. Ale zase, jako u všeho předešlého je příslušníky obou stran slyšet v takové intenzitě, jakoby šlo o holou existenci. Při tom je každému rozumem disponujícímu člověku jasné, že nelze být bezvýhradně poslušným satelitem euroatlantismu. Stejně jako každý, kdo pozoruje svět ví, že Rusko má o nás zájem asi tak jako Čína, čili že pouze využijí každého našeho počinu ve svůj prospěch. Jinak se oba bez nás víc jak jistě obejdou, ovšem nebudou ochotni snášet takové naše nepřátelství, jež by je reálně ohrozilo. Jinými slovy, pokud NATO zaútočí na Rusko, či ČLR, naše zem to také pocítí. Je mi už skoro trapné opakovat, že média šíří spíše krajní náhledy, místo těch racionálnějších.

Nesporným problémem v ČR je již zřetelně se rýsující rozdělení na centrum a periferii, které se v naší zemi vyvinulo ideologicky prosazovaným pojetím národohospodářství. Řečeno natvrdo, polistopadovým zrealizováním hospodářské degradace naší země, v prvé fázi na montovnu, až konečně na polokolonii nerozhodující ani o svých základních národohospodářských parametrech jakými jsou přírodní zdroje a sítě. Na první pohled se jeví, že se vytvořilo za čtvrt století jakési ekonomické centrum táhnoucí se od Plzně, samozřejmě přes Prahu až po sever Čech. Zbytek se už jeví jako regulérní periferie, i když se v některých malých enklávách tomuto osudu ještě místní správa zdařile brání. Vládní, ale především zákonodárná moc by si měla celou situaci podrobně nechat zanalyzovat a pokud se potvrdí zmíněný trend, pak by měla konat. Je zajímavé že toto dělení zatím média příliš nezdůrazňují, snad právě proto ho obyvatelé periferií cítí mnohem intenzivněji, než si to mnohdy dosavadní stav zasluhuje.

Za další vlivný problém rozdělující příliš viditelně naši společnost, považuji tendenci vydělování se z ní jakýchsi „lepšolidi“, elit všemožného druhu. Odborníky s pomyslným nárokem na vyšší rozhodovací pravomoc než ostatní veřejnost, či lidi všemožných dalších privilegií. Skupinky a jednotlivci povyšující se nad všechny ostatní občany a obyvatele, jež mnohdy elitářsky přezíravě označují až těmi nejpejorativnějšími pojmy. V této oblasti bude s nejvyšší pravděpodobností trvat nikdy nekončící boj dotýkající se každé demokratické společnosti. Přesvědčení mnohých o tom, že mají jakési pomyslné vyšší právo rozhodovat o všech ostatních, ať již založené na vyšším vzdělání, schopnostech, či jen na přeceňovaní sebe sama, je v mých očích samou podstatou další postupné demokratizace politického režimu, který po listopadu u nás zvítězil.

Řešení problémů uvedených v posledních dvou odstavcích by ve svém důsledku přineslo i snížení napětí mezi metropolí a zbytkem země. Přesněji mezi vrstvou státních funkcionářů a úředníků, včetně jejich obslužných elit a zbytkem politických, občanských a dalších struktur.

Stojí snad ještě za zmínku časté opakování mýtu o rozdělení společnosti na staré a mladé. K tomu si dovoluji jen dvě věty. Spíše by se sociologové měli věnovat specifikám dvou skupin, penzistů a mládeže, která se ještě sama neživí. Jejich co nejracionálnější zařazení do zbytku společnosti pak může zamezovat vznikání sporných až konfliktních situací.

Souhrnné poznámky.

Ať se na dělící spory uvnitř naší společnosti dívám sebeskeptičtěji, nevidím ve vyjmenovaných jediný případ nesmiřitelné rozpornosti. Ve většině nejsou ani specificky českým problémem. Naše společnost není tedy podle žádné linie rozdělená fatálně. Zatím. Aby se hlouběji nerozdělovala, musí asi pěstovat dva zásadní mechanismy. Umět identifikovat spory, dokázat rozlišit uměle vyvolávané a živené, od těch opravdových, které by mohly přerůst v konflikt. Za druhé pak dokázat odhalovat subjekty, které posilují odstředivé tendence a všemi prostředky posilovat subjekty s opačnými snahami. Učit veřejnost rozpoznávat, kdo nás rozeštvává a kdo má zájem spory urovnávat.

Pokusím se to ilustrovat na příkladu vášnivého, údajně až katastrofálního rozštěpení našeho společenství, které se údajně projevilo ve volbách prezidenta. Troufám si konstatovat, že ve sporu kolem Zemana, čili mezi zemanovci a antizemanovci, se většina médií chovala a ještě stále chová jako bulvár. Publikují za každou cenu informace mnohdy neověřené, urážlivé, ba až za hranicí nejen slušnosti, ale obecné mravnosti. Především ale bez výjimky takové, které příslušníky obou stran sporu jen a jenom rozeštvávají. Tím zásadně zvyšují ve veřejnosti míru sociálního napětí.

Společnost je pak neustále přesvědčována, že Zeman ji rozděluje. Myslím, že v tomto textu je dost příkladů, ukazujících na to, že společnost je rozdělena i bez Zemana. Je ovšem pravdou, že Zeman je dominantně pragmatickým politikem. Jelikož byl po pět let napadán, využil toho. Podle osvědčeného receptu selského rozumu. Zná totiž myšlenkové pochody většiny lidí, takže ví, že proti komu se panstvo spikne, toho je zapotřebí podporovat. Média by si tedy především měla uvědomit, že ne vždycky platí, že stokrát opakovaná lež je pravdou, takže jejich šíření nenávisti je kontraproduktivní.

Když jsme si prosadili přímou volbu prezidenta, musíme se umět v jejím rámci chovat. Před volbami buďme soupeři, třeba i nelítostnými, leč přece jenom slušnými. Po nich ale přijměme výsledek, dokažme si zase sednout k jednomu stolu a nedovolme, aby se spor místo zaniknutí neustále stupňoval. Pokud to nedokážeme, zrušme nejen přímou volbu, ale i funkci prezidenta.

Závěrem jedna spekulace z mé strany.

Naše společnost, coby součást globalizujícího se světa, je ale opravdu rozdělena a to fatálně. Na jedné straně superboháči a na druhé všichni ostatní. Na jedné straně vlastníci finančně spekulativního kapitálu a na druhé vlastníci ostatního většího, či menšího kapitálu, či dokonce nekapitalisté. Na jedné straně anonymní nadnárodní korporace a na druhé všichni ostatní, donucení využívat jen jejich služeb. Na jedné straně vrchnost a jí sloužící obslužná elita, čti, panská vrstva a na druhé bezejmenný miliardový dav. Na jedné straně veškeré bohatství světa chráněné vší představitelnou ozbrojenou silou a na druhé…

Sílí ve mně přesvědčení, že všechny ty, nejen u nás emotivně produkovaná štěpení, dělení a já nevím co ještě, slouží pouze a jenom k tomu, abychom my, lid obecný, si nějak nestačili ani všimnout onoho zásadního rozdělení světa na všemocné a ostatní. Byl bych moc rád, kdybych se v tomto mýlil.

Zdroj: http://www.novarepublika.cz/2018/02/o-tom-desivem-rozdeleni-ceske.html
Author: Ivan David

Categories: Nová republika

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *